Pochodem  v chod

Tak po roce a úspěšném nalezení a dobytí dolanské hospody naše „navigace“ zvaná Honák dostala opět šanci k prokázání svých, v pravdě mizerných schopností orientace v mapě. Tentokráte cíl byl protější kopec Popelná, po hříchů námi „domorodci“ bydlící nedaleko tohoto kopce, z velké části  dosud zůstala nedobyta. Tj. v životě jsem na protějším kopci nebyl, a patrně nejsem sám…

Honák patrně proto, abychom se neztratili, připevnil vlajku na vlastní hokejku. Sešla se nás početná sorta 20 odhodlaných turistů. A po druhé hodině odpolední jsme za tímto praporem vyrazili, rovnou k „Neumětelům“... Prvních narážek se dočkala „navigace“ Honák po cca 500 metrech, kdy nás všechny, obuty v kvalitní pohorky od pana Nguyena, provedl povápněným polem. Tudíž všechny boty nezávisle na barvě byly rázem bílé.  

Součástí výbavy nebyla jen kvalitní obuv. Důležité je doplňovat průběžně tekutiny, k čemuž nám jistě posloužily dvě  „petky“ Starobrna. Protože leckdo může posléze upadnout a po sto metrech můžou také dojít síly, tak se pokladnička Ivana pochlubila starým dobrým „liguére“  Blutwurzem.  A to v záloze byla ještě láhev „pozdravu od Frydku – Mistku“, jemný calvados. Taky známý „pramen zdraví, který ženám svírá, mužům staví“… A Pejšovi kroutí palce u nohou…

Na Staších se k nám přifařil Jirka Švarců s rodinkou. První tradiční pivní pauza před vrcholem proběhla za přítomnosti somrujícího kozlíka Lojzi na „ekostatku“ v Michalově. Pak nás Honák vyhnal do kopců až na konec na malé kamenné moře na Popelné, kde jsme sledovali úchvatné představení sluncem zalitého údolí „Stašského“ potoka a nádhernou  linii inverze a mlhy za „Branšákem“ a Boubínem.

Pak následoval sestup dolů k cíli naší cesty, kterou byla hospoda v Nicově, pod vedením Přemka Loudy. Bohužel Honák si neodpustil tradiční „faux – paux“, kdy místo doprava na Nicov nás patrně vědomě poslal směrem na Kašperky. „Čuli“ jsme zradu od té chvíle, co vytáhl mapu a dlouze se na ní díval…  Při třetím pohledu na mapu zjistil, že se jedná o mapu Krkonoš a na Černý důl  se opravdu doleva nejde… Tudíž s úsměvem na tváři a záchvatem smíchu nás všechny postupně obešel, leckdy prudký krpál nechal většinu sejít, načež jim oznámil, že do Nicova jsme měli jít přeci jenom doprava. Velitel „turistů“ Fanda ho řádně vyplísnil s tím, že až se mu dostane hokejka s vlajkou do ruky, tak hokejka bude ve dví, protože „nefunkční navigaci Honáka“  touto hokejkou natře.  Dále politoval starostku „turistů“ Doulinu ze zlomenou rukou, jakožto vlastní matičku naší „navigace“ s tím, že nezdárný „synátor“ takto matičce přitěžuje a „Zlomené peruti“, jak Doulinu nazval, hoře přináší…

No cíl jsme nakonec stejně ztekli a první „škopíky“ Kozlíka do nás padly jak  Němci do krytu. Načež jsme kuřecích medailónků či vepřové krkovičky pojedli a takto se nasytili.. Velké štěstí bylo, že jsme do karavany turistů vzali dva komedianty. Jirku Švarce, který po třetím pivu předvedl úchvatné kytarové vystoupení na téma písně „lázně Františkovy“ a hlavně Zdendu Hájků. Ten rozjel po pár pivech úžasnou kulturní vložku v podobě neskutečné trampské písničky „divný smích“.  A to tak dokonale, že se osazenstvo z jeho hýkání válelo smíchy po stolech. Při první verzi jsem byl na záchodě a měl jsem pocit, že při zpěvu této písně začínají odpadávat kachlíky. Na naše naléhání přidal Zdenda „repete“, čímž definitivně poslal zbytek ostatních hostů domů „bydlet“. Ale všechna čest, všichni jsme se shodli, že tohle byl „strop“ vrchol našeho turistického výletu.

V průběhu večera bylo „navigaci“ Honákovi výborem „turistů“ promptně odpuštěno s tím, že příští rok dostane jednu z dalších posledních šancí nás někam dovést. Takže se těšíme a doufáme, že nás bude doprovázet Zdenda a jeho libá píseň „divný smích“…

Takže pochodem v chod..

                                                                                                                                      MaK

 

zpět