Utopená soutěž ve Svaté Maří aneb

bránili jsme hospodu..

Večer, 27.6.2009 a v době následující, tj. kdy je nejmíň hodin, proběhla již v širokém okolí notně známá nočně-pozdně ranní soutěž ve Svaté Maří na „kopečku“. Samozřejmě, že vedle parťáků z okrsku Račova a Putkova jsme nechyběli my + dalších 40 družstev mužů a žen. Ale nikdo nemohl tušit (nikdo neporoučí větru, dešti), že Sv. Petr má ve „forotě“ dostatek vody a hodlá roztočit kohoutky na plno… Tudíž o krásné suché trati v Maří si člověk mohl nechat zdát.

Již po příjezdu jsme se potýkali s nánosy bahna. Pejša při parkingu na louce zůstal stát vprostřed kopce a na vhodné, 100 metrů od soutěžní základny, vzdálené místo, jsme holt museli odcouvat. Bahna a vody bylo tolik, že by jimi nepohrdly všechny lázně v Třeboni. Již při nástupu padaly hlášky typu, že proudaři to vezmou k terčům kraulem a jako povinná výbava bude deset hřebíků „60“ do každé boty.

Naše štěstí bylo, že jsme šli na řadu patnáctí. To počasí ještě jakž takž drželo. Na to, že to místy vypadalo jako soutěž v synchronizovaném „bahnění“a na to, jak vypadaly bojové podmínky, se náš čas 22,35 sekund jeví v dost dobrém světle. Tento čas nám dle neoficiálního vyjádření Wenny přinesl cca. 7 – 9 místo.

Jak se již stává tradicí, teda hlavně u mě, pominul po skončení útoku pocit, že se člověk musí „po..rat“ a již od nervů uklidněná trávicí soustava ráda přijala jedno zlatavé budějovické pivo. Sice vlivem padající vody se z dvanáctky stala desítka, ale budiž… Další pivo v Maří nepadlo,  i když byla slina, museli jsme vyrazit domů. Na místě jsme zanechali špiony Wennu a Lukyho.

Po úklidu hadic jsme vylezli na strom a v lité tmě jsme spatřili jediné světýlko. To vycházelo z naší hojně navštěvované krčmy U Vondrků… Během jsme překonali poslední překážku – louku – a s pocitem žízně zasedli do pohodlných židlí. Jediným zůstavším „štamgastem“ byl Jirka Korlus a jak se později ukázalo, ještě že tam zůstal tak pozdě…

Když Pejša si objednával druhé „plátýnko“, najednou paní Vondrková povídá: „ježišmarjá, tady je vody!“. Nakonec jí bylo na půlce hospody 2-3 centimetry. Nasycená půda již vodu přestala přijímat a tato spodní voda, mrcha jedna si našla v základech nějakou mezírku. My místo půllitrů jsme nafasovali košťata a kýble s hadrem a začali jsme bránit hospodu před vodním živlem s nasazením života a všech sil. Pejša s hadrem bojoval s „H2O“ jako lev. Takže nakonec z toho byl po dlouhé době celkem regulérní ostrý zásah hasičů ze Zdíkovce.

Jelikož je třeba situaci zlehčit, neboť pak by se z toho člověk mohl zbláznit, počaly se hospodou šířit hlášky, leckdy hraničící s černým humorem. Např.: „Až dopiju paní Vondrková, tak si dám velkou vodu..“.  Nebo taky: „ jsem slyšel, že v hospodě ve Zdíkovci mají čerstvý utopence…“ Dobrá hláška byla od Jirky: „Myslel jsem si, že v hospodě jsem už zažil vše. I jsme se jí pokoušeli vypít. Ale že tady v rámci střízlivění budu honit vodu, jsem teda nečekal..“ A prozatímně poslední: „Paní Vondrková, až ráno otevřete, tak lejte pivo kostelníkům na zem. Tady je tak vytřeno, že se dá pít z podlahy..“

Síly docházely, Pejša ždímal jak o život. Byl vyhlášen druhý povodňový stupeň – pohotovost a z tohoto důvodu byla povolána posila. Silně rozespalý Ludva zkušeným zrakem ohodnotil stav a jal se odlehčit Pejšovu situaci ždímáním druhého hadru.

Nakonec jsme zvítězili a vyčerpáni padli na židle. Objednal jsem becherovky a nakonec jsme si připili na zdar všech pozdních „štamgastů“, nalejváků a na pozdě z hospod chodivších. Zaplaťpánbůh, že jsou… V rámci střízlivěni si někdy a rádi vytřou hospodu…

                                                                                       zpět                                    MaK