Pohár starosty obce Čejetice

Týden po okrsku jsme se vydali do Čejetic na Pohár starosty. Oproti okrsku se jedná o normální soutěž s normálními lidmi a na normální louce.. Takto je definovaná louka, jejíž nadmořská výška je ve všech bodech tratě víceméně stejná…

Před účastí nás bohužel čekala jedna smutná událost.. Za tragických okolností zemřel béčkař stachovských hasičů a vedoucí stašského hasičského „potěru“ Jiří Havel a nás před „abfahrtem“ do Čejetic čekalo poslední rozloučení s ním…

Ve dvanáct jsme se sesadili ve Víťově dodávce, velmi vzdáleně připomínající autobus a s naloženou károu, které vévodila naše zelenobílá kráska, obklopená savicemi a širokými hadicemi, na něž se tentokrát soutěžilo.

Vyjelo nás šest v klasickém složení plus jsme v Česticích nabírali Honákovu největší „fanynku“ Elišku. Vprostřed „svatého“ týdne před maturitou se nás od Strunkovic vytrvale snažil předjet Wenna ve svém „přibližovadlu“, ale po hříchu a popravdě je třeba říct, že ve srovnání s Víťou jel „pomalu“ jak wartburg…

Protože jsme byli na řadě poslední, pokecali jsme s půllitrem Dudáka v ruce se starými známými ze Sudoměře (zejména s Koblížkem na téma obnovení vítězného mužstva „Zdíměře..viz. budilovská dostřikná), Čejetic, Žernovic a Zahorčic. „Jaký chcete skončit,“ povídá mi velitel čejetických hasičů. Já na to, že ve vší skromnosti bychom neradi skončili poslední, na což on odpoví: „ našich 70 určitě nepřekonáte…“ Jo, kdyby věděl....

Všechno jsme si připravili a následně odstartovali. Útok probíhal vcelku dobře, voda vystříkla kolem 21 sekund. Stříkala do té doby, než nám tlak vody vyrval béčko z rozdělovače. Prostě naprosto klasická patálie. Víťa a já, původně zamýšlejíc potáhnout céčko Pejšovi na proudu, jsme byli řádně vysprchováni, což sice v horkém předletním podvečeru bylo sice hodně příjemné, ale jinak skutek utekl… Jako jediný tým jsme obdrželi NP (neplatný pokus), což někdo při mém pochodu kolem cedule pro mou útěchu poznamenal, že to znamená Nejlepší Příště…

Nevadí, vítězným Žernovicím určitě spadl hodně velký kámen ze srdce… My rozmrzelí jsme vyrazili domů. Náladu nám zlepšila pouštěná CD – čmeláčí bratři..“sousáčkama sosáme, je  to pořad to samé, do pěti, do pěti, musíme být u maminky v doupěti…chvátám, chvátám, nemám chvíli, klid….“ a jedno z prvních CD Daniela Landy a jeho kapely Orlík. Zmíněné texty bohužel nemohu publikovat..

Doma nás čekal vrchol dnešního programu, fotbalové utkání mezi 1. WC Dokopnusi a 2. DC Skopnusi. 1 WC Dokopnusi řídil vytříbený a na rosou pokrápěném trávníku více klouzající Pejša s kvalitním stoperem Honym a podporován dvěma útočnými brky Honzou Pekařem a mladým Homolkou. Za nás, největší hvězdy 2. DC Skopnusi rozbíjela obranu Eliška, jinak nově nazvaná „Rooneyová“, podporovaná, své plíce nalezivším, Vojtou, nezdolným bojovníkem – mnou, budoucí hvězdu fotbalových pažitů Tomíkem Prudíkem a v bráně skoro jistým jeho bratrem Michalem. Hráčem utkání zvolena Eliška. A to chyběl ještě rozený „centrhalv“ Mireček Tomášek.

Nakonec to patrně „jistil“ Ludva s oroseným, studeným, voňavým, chutným „plátýnkem“ jedenáctkou… Je třeba doplnit potřebné minerály, vitamíny a promile vypocené během „mače“. Předpokládám, že elita týmu 1. WC Dokopnusi pod vedením Pejši právě teď, tj. 22:15 minut, polkla třetí „pětipivo“ .. (ku..a, já mám „žížeň“….)   Já musel holt napsat tohle pojednání, neboť razím pravidlo. Všechno za čerstva „vyblít“na internet…. J (p. s. na suchu nejsem, on takový beskydský čaj taky krásně chutná…)    
                                                                                            

                         MaK 

zpět